Tady je Davidovo

(osobní nástěnka)

Francie

31.5. - 8.6.2002

Tuhle akci jsem plánoval skoro od podzima. Původně to měla bejt jízda jenom do Paříže, ale časem se to zvrhlo.

Vyráželo se v pátek 31. května ze Strahova. Nicméně problémy začaly už tejden předem, kdy Kokodýlovi šla mašina jenom na jeden válec. Druhej byl zadřenej, což jsme opravili. Ve středu před odjezdem ale zadřel znova, tudíž se začal shánět náhradní motor, nebo mašina. Naštěstí se ustrnul Romixx a zapůjčil mu ČZ 250. Díky tomu jsme v ten pátek opravdu vyrazili a to v sestavě Já, Kokodýl a Jirka (Jawa 350/640 Tramp).

Jeli jsme po starý plzeňský směrem na Plzeň a Rozvadov. Počasí bylo dobrý, takže jsme ještě za světla byli v Plzni. Tam po chvíli telefonování Kokodýl zajistil nocleh u Franty v sokolovně. Po večeři v místní hospůdce jsme zapadli do spacáků, abychom mohli hned ráno vyrazit do Rozvadova, kde jsme měli sraz s čtvrtým členem expedice, HrabětemX (J 350/634).

V sobotu jsme dovalili do Rozvadova a za chvíli telefon, Hrabě, že je v Rozvadově a kde jsme. Samozřejmě byl na dálničním přechodu, my na poslední benzínce. Vše se vyřešilo, přejeli jsme do Německa, hurá na dálnici a směr Francie. Vzhledem k tomu, že bylo hezky a motorky jely, rozhodli jsme se přejet Německo na jeden zátah. Po třetím tankování už jsem radši Eura a litry benzínu přestal počítat a všímal si jenom počítadla kilometrů a občas cedulí u exitů. Nürnberg,….. Heidlberg,….. brzdy, dolů z dálnice a hledat přechod mimo dálnici, protože ty jsou ve Francii placený. V Saarlouis nám jakýsi hovorný děda prozradil, že ve městě je festival, spousty ženskejch, pitivo…, daroval nám plánky města a jen tak mimochodem nám taky vysvětlil, kudy do Francie.

Ve 21:20 jsme minuli zbytky celnice a ceduli Frakraich se znakem EU, zahnuli na první polňačku, zabivakovali a plechovkou Gambáče oslavili první metry po Francii. Za den jsme najeli 570 km.

V neděli jsme zamířili na severozápad, do Belgie. Thionville, …. Florenville, …. a problém, dochází benzín a všude zavřeno. Naštěstí se našla soukromá pumpa, kde se dalo tankovat za eura. Všude jinde byly sice automaty, ale bohužel nebraly žádnou z platebních karet, které jsme měli k dispozici (přesněji řečeno, které Jirka měl k dispozici). S plnejma nádržema zbejvalo ke spokojenosti ještě naplnit žaludky. Na odpočívadle jsme na stolku rozložili vařiče, uklohnili teplej oběd a k tomu jsme si ještě pustili muziku. Nikdo netušil, že to je v podstatě poslední jakž takž slušnej oběd za celou cestu.

Odpoledne jsme najeli na dálnici směrem na Brusel a hned po prvních pár km začaly problémy. Hrabě zadřel, voda v karbecu. Karbec jsme vyčistili, v hroznym vedru na odpočívadle, a jeli dál. Ani jsme se pořádně nerozjeli a znova. Jedem pomalejš, Jirka na Hraběte mašině, hvízdlo se to potřetí. Tak jsme zajeli do stínu do lesa a rozebrali válce. Jeden byl těžce přidřenej. Takže uvolnit kroužky, rozbrousit zrcátka, smontovat zpátky, nastavit bohatší směs a jedem dál. Zadřelo se to zas. Jehlu úplně nahoru a jedem dál. Ve večerním chládku už to naštěstí dalo pokoj. Abychom nahnali ztracenej čas, rozhodli jsme se k noční jízdě. Bylo hezky, tak proč ne. Když jsme objížděli po okruhu Brusel, tak mě docela překvapilo letadlo, který se najednou vynořilo nad dálnicí. Hned vedle bylo letiště, ale nebylo vidět, protože silnice tam byla pod úrovní terénu. Docela překvápko, když člověku najednou strčí do výhledu čumák Boeing 737.

Z Bruselu jsme to vzali po široký čtyřproudový dálnici na Antverpy, ty jsme objeli po okruhu a pozdě v noci přejeli do Holandska. První dojmy – obrovská placka hlíny, sem tam strom. Přespali jsme u nějaký zahrádkářský kolonie u silnice.

V pondělí ráno nám holandský zahrádkář popřál dobré ráno, když na nás před tím málem šlápnul. Sbalili jsme a nabrali kurz na západ. Zpátky do Belgie, k moři. V přístavu v Terneuzen jsme pořídili pár fotek na molu se zámořskejma loděma na pozadí. Dál jsme jeli po pobřeží. V Ostende jsme se trochu zamotali v místních přístavních uličkách. Naštěstí je Kokodýl odborník na projíždění měst. Vyžebral v hotelu mapu a jelo se dál.

Během pauzy na oběd se HraběX rozhod, že už si dál jet netroufá a otočil to domů. První odpadlík. Ve třech jsme dojeli do Dunkerque a po menším vyptávání a hledání našli zbytky pobřežních pevností. Docela mě zarazilo, že se tam o ně nikdo nestará, všude bordel a výtvory sprayerů. A dusno k padnutí.

Sice bylo vedro, ale moře bylo studený, tak jsme se rozhodli otočit to na jih. V jedný vesničce jsme zjistili že Kokouš má natrženou brašnu. Jakmile jsme zastavili, hned byl u nás nějakej děda a chtěl pomáhat. Bohužel se s nim moc nedalo dohodnout, anglicky neuměl, my zas neuměli francouzsky. Záplata z desek autoatlasu přilepená Chemoprénem celkem pomohla. Dědula pak byl taky celkem účinně nápomocnej. Když mu projíždějící, angličtiny znalej, motorkář přeložil co chceme, dones starej ubrus z PVC na zabalení věcí, aby se to neškublo znova.

Během hledání noclehu se Kokodýlovi podařilo lehnout tak nešťastně, že ohnul padák a, jak zjistil druhej den při tankování, prorazit nádrž.. Spali jsme pod vedením vysokého napětí u trosek nějaké chaty, která posloužila jako garáž. Dráty nad náma celou noc bzučely, ale co se mě tejče, bylo mi to úplně jedno, usnul jsem, hned jak jsem zaleh.

Úterý: Díra v nádrži zalepena žvejkačkou, valíme na Paříž. V dálce se objevila Eifelovka a pak to začalo. Totálně ucpaný ulice, klakson je důležitější než blinkry, který stejně nikdo nepoužívá, motorka jedoucí po chodníku nikoho nepřekvapuje, pravidla žádný, chaos a nám se přehřejvaj spojky. Chladíme na chodníku, kolem spousty černochů, asi nějaká okrajová čtvrť. Kokodýl začal mít problémy se startovánim, Jirka ho roztlačil a místní si maj na chvíli o čem povidat.

Začalo pršet, ale naštěstí za chvilku zas přestalo. Po chvilce ježdění centrem Paříže jsme dovalili k Eifelovce, zaparkovali kde se dalo a vyrazili nahoru. Jirka nechtěl, tak hlídal motorky a poskytoval vysvětlení co je to za stroje různým zvědavcům. Vstupný dělalo 6 euro, za to jsme museli dvě patra po svejch a do špičky nás pak svezli vejtahem. Nahoře jsme se dozvěděli, že do Prahy je to 890 km vzdušnou čarou, Kokouš podal vysvětlení kde co je a odkud ho kdy vykázali policajti a šlo se zas dolů. Schody byly něco hroznýho. Vedro k padnutí a já měl na sobě kožený gatě a kanady.

Po dalších pár km kličkování jsme se dostali na výpadovku na Dreux a odtamtud na Evreux, kde jsme se pozvali na návštěvu ke Kočkodanovi. Motorky do garáže, sprcha, skvělá večeře o několika (asi tak odhadem hodně) chodech z kuchyně Martiny - Kočkodanovy ženy, pivo, víno, moravská slivovice…. no prostě paráda. A ještě i potom, co jsme je totálně vyžrali, tvrdili, že jsou rádi, že jsme přijeli :o) Několik postřehů z palubního deníku z téhle návštěvy: ve Francii se dobře jí, ve Francii maj hodně dobrý vína, Dan a Martina jsou skvělý lidi (pozn.: mělo by se uvažovat o zákazu vývozu hezkejch ženskejch, když se všici budou chovat jako Kočkodan, tak nám tu žádná nezůstane :o) ), ve Francii maj dobrý pivo, ale vozej ho z Austrálie.

Ve středu ráno jsme se, ač neradi, po snídani typu „plnej stůl – berte si“, sbalili a vyrazili v neustávajícím dešti na jihovýchod. Večer jsme se uložili na okraji jakéhosi pole a promáčení (Kokodýl totálně – neměl nemok) a zmrzlí zalezli do spacáků. Když jsem se tak uveleboval vedle motorky, tak jsem zjistil, že se mi přetrh jeden šroub, co drží nosič.

Ve čtvrtek jsem to sdrátoval a valili jsme dál. Dopoledne se jelo kolem plavebního kanálu, který evidentně sloužil jako silnice. Rozšířená místa jako odpočívadla malinká zdymadla pro osobní lodičky, ve vesnicích přístavy… zajímavé a docela pěkné.

Z nebe na nás pořád padaly spousty vody, což byl nejspíš důvod pro stávkování Kokoušova zapalka (LUPE), takže jsme pořád častějš roztlačovali.

Pozdě odpoledne jsme přejeli Švýcarské hranice, přejeli pár kopečků, naznačujících blízkost Alp a po konzultaci s mapou jsme to vzhledem ke stavu Kokoušovy motorky otočili na severovýchod k domovu.

Na pátek jsme přespali na zápraží nějaké chaty s nápisem Le Ranch kousek od trati TGW. Pěkné vláčky, ale nemusely v noci jezdit tak často.

V Bernu jsme pojali ideu podivat se k Matterhornu, ale zjistili jsme, že ti borci ze stejnojmenné písničky (…vyšli ráno z Bernu, provázel je zvon, zkusit svoje štěstí, zdolat Matterhorn…) se asi docela prošli, jelikož ten kopec je úplně jinde. Kokoušovo zapalko prakticky přestalo fungovat, tak jsme mu to v Zürichu na chodníku předrátovali na klasická kladívka (z mejch zásob náhr. dílů). Ztracenej čas jsme se pokusili dohnat noční jízdou směrem na Německo. Tam jsme v pozdních nočních hodinách dojeli, natankovali zase za eura (Švýcarsko není v unii) a zapadli na první polňačku přespat. Počasí se během dne začalo celkem umoudřovat.

V sobotu ráno jsme najeli na dálnici a vyrazili co to dalo domů. V poledne jsme zastavili u nějakého servisu, já jsem si napnul řetěz, Kokoušovi jsme seřídili zapalko a nechal si dolejt baterku. Pohoda, sluníčko pálilo, počítali jsme, že večer jsme doma. Pauza na oběd, Koko kromě cigaret vyžebral 10 euro (ostuda, ale aspoň netahal prachy z nás) a pak začaly vážný problémy. Neujeli jsme ani 10 km od odpočívadla, kde jsme obědvali a Kokodýlovi exla mašina. Nikdo neví co tomu bylo. Prej se to hvízdlo, ale po vyndání svíček jsme zjistili, že jedna prakticky nezapaluje. Nový svíce, koďan, a cívku. Nic, furt s problémama na jeden válec. Nedalo se nic dělat, Čezeta zůstala u nějakýho sedláka ve stodole a Kokouš jel u Jirky na tandemu. Projeli jsme Mnichov, zastavili na odpočívadle, že se najíme, pokecali s českym kamioňákem, Jirka dofouk zadek, a při pokusu o přitvrzení tlumičů přetrh korunku. To už bylo fakt moc. Honem do sedel a domů, pryč odtamtud. Kokodýl samozřejmě u mě na tandemu. Kdo zná mojí motorku a mě, tak ví, že místo spolujezdce je i na prázdný motorce tak akorát pro hodně štíhlou ženskou. Já vez eště bagáž a náhradní pneumatiku. Po 90 ti km Kokodýl z tý motorky utek a vrátil se k Jirkovi, i když díky prasklý korunce tlumiče to měli jako hardtail. Panelka si oddechla, nabrala maximální cestovní rychlost (100 – 110 km/h, 6l/100km) a v asi tak v deset večer jsme překročili český hranice.

Kokodýl šel hned na stopa, do Prahy, shánět odvoz pro Čízu. Já a Jirka jsme se nadlábli na benzínce a zapadli do lesa přespat.

V neděli jsme dojeli společně do Prahy, kde jsme oficiálně ukončili cestu a odjeli domů.

Podle nejnovějších zpráv Kokodýl dovez Čízu dom ještě v neděli, na valníku. Německej sedlák byl za garážování odměněn Becherovkou, což ho prý viditelně potěšilo. HraběX dojel bez problémů, vzal to cestou zpět ještě přes rakouské Alpy.

Dle mého tachometru jsem najel 3655 km, spálil 153,7l benzínu a utratil asi tak 150 euro a 2000 Kč. Dá se říct, že akce se vydařila, až na drobné závady na strojích. Nechci se chlubit, ale jediná moje motorka dojela bez závady ovlivňující jízdní vlastnosti :o)