Tady je Davidovo

(osobní nástěnka)

Jawajízda 2003

Rumunsko, 5.7. - 19.7.2003

V pátek 4.7. odpoledne po příjezdu z práce jsem dokončil balení a s obvyklým pocitem, že jsem něco zapoměl jsem vyrazil na neoficiální sraz do Vranova. Z Lovosic jsem vyjel po dálnici na Prahu. Tu jsem chtěl projet co nejkratší trasou, což se mi jako vždy nepodařilo a vzal jsem to po okruhu pro náklaďáky. Dál jsem jel přes Humpolec a Jihlavu slalom mezi dešťovejma kapkama (kupodivu úspěšně) až na Vranovskou pláž, kde se v průběhu večera sjela většina účastníků (11 motorek, ale Ice-T jel zas ráno domů). Večer se sedělo v hospodě, po zavíračce se pak pilo z Jardova patnáctilitrového kanystru na pivo.

Sobota 5.7. začala pod zataženou oblohou a proměnlivé počasí vydrželo až do večera. Spalo se v kempu v Komoči u Nových Zámků (SR), kde byl také oficiální start letošní Jawajízdy. Večer měla být v areálu kempu diskotéka. Opravdu byla, ale naštěstí se na druhé straně areálu konal rockový festival, takže tuc tuc z diskárny nebylo slyšet.

Na neděli 6.7. byl naplánován přejezd Maďarska. Kromě Ilonina přidření motoru a Hraběte proskříplé zadní duše proběhl bez komplikací. Hranice Rumunska jsme přejeli ve 20:15 v Nagylacu. Přespali jsme na pastvině před Aradem. Počasí bylo celý den perfektní.

Pondělí 7.7. bylo ve znamení seznamování se s Rumunskem. První dojmy nebyly příliš příznivé. V restauraci, kde jsme si dali oběd, se nás pokusili dost drsně obrat. Řízek v přepočtu za 250 Kč, to je trochu silný kafe. Boban a Romixx se pohádali s majitelkou, čehož výsledkem bylo, že cena klesla na přijatelnou úroveň. Bohužel jen pro ty, kteří vydrželi poměrně trapné handrkování se o peníze, což jsem já nebyl.

Během dne se pokazilo počasí, začlo poprchávat a foukal silný nárazový vítr. To byl první pozdrav od Rumunských Karpat. Večer jsme měli menší problém s hledáním ubytování, což vyřešil Jarin, když našel "exluzivní" louku kousek od silnice.

V úterý 8.7. jsme si vystřihli perfektní offroadovou vložku. Zkratka přes hory nakonec skončila jako každá zkratka. To bych ale předbíhal. Ze začátku to vše vypadalo perfektně, krásný serpentiny, vozová cesta (silnice), vyhánění krav z cesty... . Když se Hraběmu přehřál motor, čekali jsme na něj ve vesnickym krámku u piva. Všechno jak v pohádce. O nejlepší zábavu se postaral Boban, když se pokoušel vysvětlit prodavačce, že chce kus masa. Prase nakreslené na pult nezabralo, tak aspoň "kykyriký". Bohužel slepice taky nebyla.

Další povedenej vtip byla "zkratka" pře jeden oblouk cesty vedoucí přes pastvinu. Od pohledu vypadala louka rovná, ale když jsme na ní vjeli zdálo se, že se rozloučíme s tlumičema. Zkratka jak vyšitá. Ilona se tak smála, že spadla z motorky. A co teprv, když na tu louku po nás najeli Boban s Jarkem na VFR, nebo David s Ádou na Twisteru.... :)

Právě když už toho začínali majitelé silničních strojů mít akorát tak dost, napojila se zkratka zpět na asfalt. Vše se zdálo být v pohodě a vtipy lítaly ze všech stran. Do tuhého začlo ale jít v momentě, kdy asfalt opět skončil. Romixxovi začal docházet benzín, Hugovi se vybila baterka a bačové nás posílali od čerta k ďáblu. Asi to nedělali úmyslně. Prostě jim nedošlo, že nám nestačí jen naznačit směr, že neznáme hory jako oni. Když jsme dojeli už potmě k místu, kde kus cesty odnesla voda a nedalo se jet dál bylo ve značně napjaté atmosféře rozhodnuto, že přespíme a dál pojedem za světla. Horší tábořiště jsme si vybrat nemohli, nicméně všechno jde, když se chce. Já jsem se vyspal docela dobře. Někteří byli dost vyplašení z možné přítomnosti medvědů, naštěstí se nechali přesvědčit, že reálné nebezpečí nehrozí, takže nebylo nutné držet hlídky.

Ráno ve středu 9.7. byl vyslán Hřebík aby našel přehradu u Arefu, která byla původním cílem té zkratky, což se mu podařilo poměrně rychle. Kolem ní jsme sjeli dolů z hor do Curta de Agreš pro benzín pak stejnou cestou zpět a na transfagarašskou magistrálu. Ta byla jedním z hlavních bodů programu Jawajízdy. Jedná se prý o jednu z osmi nejhezčích silnic světa, což můžu potvrdit. Taky drží jakýsi primát ve výšce. Poměrně úzká, ale na rumunské poměry hodně kvalitní silnice se škrábe úbočím nejvyššího pohoří Karpat Fagaraše až do výšky kolem 2000 m.n.m, kde prochází tunelem pod sedlem mezi vrcholy Negoiu (2535m.n.m) a Moldoveanu (2544 m.n.m). Tunel bývá otevřený pouze dva měsíce v roce. Jindy na silnici leží sníh. Na severní straně tunelu, vedle parkoviště byl sníh i v době naší návštěvy.

Cesta dolů byla mnohem veselejší jak ta nahoru. Jednak motory, které silně ztrácely dech, opět postupně ožily a také se oteplilo. Jízda v serpentinách byla naprosto perfektní, hlavně v přibližně od poloviny cesty, kde přestal být na silnici stěrk.

Dole v restauraci se u „bahna“ rozhodovalo, kde se bude spát. Předsunutá hlídka našla kemp, kde se ti méně otrlí ubytovali za poměrně (na rumunské poměry) vysokou částku, ale zato měli sprchu s teplou vodou. My ostatní jsme nakoupili pivo a utábořili se u rybníka. Teplá voda v něm sice nebyla, ale bylo to zadarmo a večer jsme si mohli udělat oheň. Zábava byla docela bujará, o čemž svědčí např. to, že Jarin nemohl najít svůj stan a pokoušel se vnutit k enduristum, kterejm zuřivě bral spacák v domění, že mu někdo obsadil ten jeho.

Poměrně nemilá příhoda se tenhle den stala mě, když mi při pádu motorky ze stojanu prasklo plexi u helmy. Spravilo to vteřinové lepidlo, ale plexi bude potřeba nové.

Ve čtvrtek 10.7. byl na programu hrad Bran. O tomto místě kolují pověry, že zde žil hrabě Dracula, vlastním jménem Vlad Tepeš, což není pravda. Dokonce zde ani nikdy nebyl. Drakulův hrad stával nedaleko, ale dnes je na tom místě prý jen dřevěný kříž. Bran sloužil až do doby než byl přeměněn v muzeum jako letní sídlo královské rodiny. Hrad je pěkný, prohlídka, včetně skanzenu v podhradí, rozhodně stojí za námahu a 60 000 lei vstupného (pozn. 1 CZK = 1000 až 1200 lei). Bohužel v době naší přítomnosti bylo všude spoustu turistů, čehož využívají Rumuni, takže podhradí je v sezóně přecpáno stánky.

Na parkovišti pod hradem nás po prohlídce zastihla poměrně nemilá zvěst, že Romixxovi a Lence exla jejich Kawa Z500, patrně jednotka CDI. To by znamenalo konec a posílání motorky vlakem a podobné nepříjemnosti. Naštěstí Deadman s Ondrou si věděli rady a našli hned tři méně závažné závady, které dohromady vytvářely dojem zničeného zapalování. Jó, když se to sere, tak pořádně.

Když nás opraváři v začínajícím dešti dojeli a prohlédli si hrad, vyrazili jsme průsmikem v horách směrem na Petrosani. Cestou se stala poměrně nebezpečně vyhlížející nehoda Iloně. Na mokru dostala při brždění smyk a protijedoucí kamion zastavil jen asi dva metry od motorky. Naštěsí, až na viditelný šok se jí nic nestalo, motorce taky ne, takže se mohlo jet dál.

V podhůří se počasí umoudřilo. Tábořiště našel Jarin kus za Ploesti v lesíku u řeky, kousek od silnice. Ráno v pátek 11.7. se ukázalo, že se jedná o pastvinu u poměrně frekventovaného brodu, takže si nás prohlédli pastevci ze širokého okolí.

Po prvních kilometrech směrem na Sloboviu jsme si gratulovali, že jsme to večer zapíchli včas. Po tom takkodromu by se potmě prostě jet nedalo. Největší výtluky bylo lepší objet polem, čímž jsme také předjeli kolonu aut, která se plazila za několika kamiony. Zvířata (Boban s Jarkem a Jarin) jeli napřed, což mělo za následek to, že jejich prý velice efektní skupinové opuštění silnice v zatáčce nikdo neviděl. Odpoledne jsme přejeli deltu Dunaje. Na mýtě jsme byli opět taková atrakce, že nám odpustili mýtné. Na pobřeží kousek od města Mangalia v oblasti značené na mapě jako Neptun našel náš vrchní plánovač a vůdce Jarda poměrně pěkný kemp za 120 000 lei za noc. Sice nebyl na pláži, ale zato v něm byl bar, kam jsme se okamžitě přesunuli a během půl hodinky vypili všechny zásoby točeného. Barmanka potom lítala jak hadr na holi pro lahváče, než jí Jarda vysvětlil, že jsme Češi. Pak si přinesla na bar celou basu. Ceny byly poměrně příznivé. Pivo od 15 (Ciuc, Ursus) do 30 000 lei (Tuborg), Mici (to je jídlo, něco jako čevabčiči) za 8000 za kus včetně chleba a hořčice.

V sobotu 12.7. jsme vyrazili na pláž. Skoro jsem nevěřil, že jsme pořád ještě v Rumunsku. Celé městečko by mohlo klidně po menším úklidu být někde na pobřeží v Chorvatsku, to samé pláž. Jediný rozdíl byl v cenách a teplotě moře. Oboje bylo oproti Chorvatsku výrazně nižší. No a samozřejmě pláž, ta byla na rozdíl od těch jadranských kamenitých písčitá. Pro orientaci: jídlo na pláži - pražené rybičky, salát, tři housky za 32 000 lei, pivo od 16 000 lei, zmrzlina 10 000. Ve stánku jsem si koupil zapalovač Zippo (patrně kopie) za 70 000 lei a plážový ručník s motivem motorky za 100 000.

Odpoledne jsme s Ondrou a Deadmanem vyrazili na vejlet do Bulharska. Naštěstí nás při čekání na pasovou kontrolu ještě na Rumunské straně potkali dva češi jedoucí z Bulharska, kteří nám přejezd hranic rozmluvili. Čekací doby jsou prý kolem dvou hodin a to byl ještě pře námi autobus. Za to jsme je pozvali k nám do kempu. Mj. jsme se dozvěděli proč je tak studená voda v moři. Nedávno prý byla bouřka a voda se úplně vyměnila.

Večer nám majitel (?) baru Marian půjčil televizi, takže jsme si prohlédli video z Jardovo kamery. Po předchozích zkušenostech tentokrát objednali dost piva, takže bylo celý večer co pít.

Ráno v neděli 13.7. se několik lidí nechalo vyhecovat na umytí motorek vapkou. Chlápek na myčce docela vydělal, protože za 30 000 lei se jenom díval, jak si tam češi mejou mašiny raději vlastnoručně.

Odpoledne a navečer jsme v televizi sledovali GP motorek, fotili se s mašinama na pláži a samozřejmě se koupali.

Na pondělí 14.7. byl naplánován odjezd. Ráno jsme se vzbudili pod úplně zataženou oblohou a během balení začalo poprchávat. To a někteří výtečníci, kteří si ještě vzpomněli, že se nutně musí vyfotit na pláži posunulo odjezd až na 12:30, oproti plánovaným 9:00. Zvířata (Jarek, Jarin a Boban), Romix s Lenkou, Hřebík s Evou a Dejv s Ádou zůstali ještě jeden den u moře s tím, že nás v úterý dojedou. Druhý den jsme se od nich dozvěděli jakou z naší návštěvy měl radost majitel zmíněného baru. Večer po našem odjezdu jim točil pivo jako pozornost podniku. Tolik piva asi neprodal za celou sezónu :)

Už v Mangalii, kde Hrabě vyměňoval vadnou svíčku bylo vidět, že se počasí směrem od pobřeží vylepšuje. Po chvíli jízdy směrem do vnitrozemí už svítilo sluníčko z modré oblohy. Cestou k rekonstrukci římského památníku v Adamclisi Hugo poprvé měnil kondenzátor v zapalování. Dál jsme jeli přes Constantu do Histrie, kde je muzeum a vykopávky z dob Říma. Spali jsme v něčem, co měl být kemp přímo u muzea. Na záchodech netekla voda a večer tam na nás pořádali nájezdy chrousti velikosti helikoptér. Nicméně měli tam hospodu, ve které jsme s Petrou a Vlčákem vydrželi u piva filosofovat nad nesmrtelností chrousta až do cca půl druhé, kdy se majitel osmělil a naznačil nám, že chce zavřít.

V úterý 15.7. jsme ráno vstali nezvykle brzo, prohlídli jsme si muzeum a vykopávky, Hrabě pokecal s němcema, co tam přijeli s expediční devítitunkou Mercedes a vyrazili jsme dohánět v pondělí ráno ztracený čas. Nedojeli jsme ale daleko, protože Hugovi opět shořel kondenzátor. Vyřešil to pumpař, který mu prodal dva koďany z Dacie. Hugo je ale nepoučitelný, takže si je schoval a namontoval jakýsi slovenský kondenzátor ode mě, čímž si zadělal na další problém, jak bude řečeno dále.

Do cesty se nám připlet přívoz přes Dunaj. Docela zajímavé bylo sjíždění z prámu na břeh. Vypadalo to, že budem muset překonat asi dvacet cm mezeru a asi 15 cm schod. Naštěstí když sjely náklaďáky, tak se to srovnalo. Za přívozem na pumpě nás dohnali Hrabě a Hugo.

Večer nás dojeli ti co zůstali u moře u nonstop baru, který jsme si zvolili jako základnu pro hledání tábořiště. Díky ochotné majitelce jsme nakonec přespali přímo tam a na parkovišti před barem. Ideální tábořiště :) .

Na středu 16.7. byl naplánován průjezd soutěskou Bicaz. Během sjezdu do podhůří si někteří projeli pěknej brod. Vlčák a Jarin díky škodolibosti kamarádů málem utopili mašiny.

Hugovi celej den zlobila motorka. Vyřešil to během obědovečeře výměnou obou kondenzátorů za ty z Dacie a výměnou kabelů ke svíčkám.

Byla vyslána skupinka napřed najít nocleh. Dohnali jsme je až po poměrně dlouhé noční jízdě 77km před Oradeou na plácku, který ale přesně splňoval zadání, tj. voda, travnatej plácek, skovanej mimo cestu atp..

Přejezd Maďarska ve čtvrtek 17.7. byl až na ukrutné vedro v naší skupině bez problémů. Když do kempu Králík 11 km za čárou na Slovensku dojela druhá skupina dozvěděli jsme se, že Bobanovi a Jarkovi na VFR ruplo ložisko v zadním kole. Naštěstí ochotnej Maďar opravil a za dvě hoďky mohli jet dál.

Cílem v pátek 18.7. byl Zlín. Postupně jsme se na trase roztrhali, takže jsem jel sám. Ve Zlíně jsem byl i přes 20 km dlouhou zajížďku pro benzín první, tak jsem si koupil na Aralce kafe a noviny a čekal na ostatní. Po hodině se mi podařilo dovolat se Vlčákovi. S Hugem zrovna dorazili, takže jsme byli tři. Po půl hodině dorazil hlavní peloton a po další půl hodině zbytek bandy.

Z Hřebíkovo studny se vynořil sud, motorky byly zaparkovány, kde se dalo a pak přišlo to nejlepší - hrnec guláše. Guláš s cibulí a pivo, po dvou tejdnech zas normální jídlo, paráda.

Následně kdosi přinesl dvě kytary, kterých jsme se s Jardou chopili, a začlo se hrát. Jednoznačně největší hvězdou večera byl Hugo a jeho Blues Spáleného Kondíku.Kytary pak několikrát změnily držitele, až jsem se nestačil divit, kolik je mezi námi muzikantů. Ty soudky byly nakonec tři, ten poslední ale museli dopít až v sobotu.

Ráno 19.7. jsem vyrazil k domovu. Díky příšernejm objížďkám jsem jel 6,5 h a najel mezi Zlínem a Lovosicema 400 km. Domů jsem dojel v 18:30. Dle tachometru jsem najel celkem 4386 km.

Byla to opět fajn akce. Bohužel už se asi nebude opakovat, protože se množí hlasy za „odlehčení“ příštího ročníku. Tento už byl prý příliš náročný. Já si to nemyslím. Podle mě to byla těžká pohoda. Žádnou opravdovou krizovku jsme nezažili a perfektně jsme se projeli. Je fakt, že různí lidé mají různé názory na ideální dovolenou a pokud chceme udržet bandu, bude nutno udělat příště velký kompromis. Co se mě týče vzal jsem si dvě ponaučení. Musím upravit čalounění sedla a víc věřit motorce. Jinak největší problém bylo balení na začátku a loučení na konci.

Během cesty nás potkalo několik poruch. Nic vážného, ale pro ty, kdo se chtějí poučit uvedu seznam. Nejkalsičtější poruchou bylo zadírání příliš těsných výbrusů v podání Huga a Ilony. Žádný velký problém, vyřešilo to přenastavení směsi. Další klasika - Hrabě proskřípnul duši. Na vině byla chyba při obouvání. Problém typický pro 634 měli Ondra a Ilona. Oběma vytekly přední tlumiče. Ondrovi až tak, že musel jeden tlumič vypustit, protože měl trvale mastné kolo. Romixx měl na Kawasaki Z500 problém s elektrikou. Jednalo se o několik závad najednou. Nejdůležitější byl vadný kabel ke svíčce, což vzhledem k tomu, že Kawa má vždy dvě jiskřiště v sérii, bylo dost těžké odhalit. Další problém byl v upadlém spínači brzdovky, který pálil pojistky, protože škrtal o kostru. Bobanovi s Jarkem prasklo na VFR 750 ložisko v zadním kole. Vyřešilo se to výměnou. Deadman měl potíže u 639 s popraskanou gumičkou ve spojce, díky čemuž mu špatně vypínala. Vyřešil to její demontáží, spojka funguje i bez ní. Já jsem měnil gufero na klice. Jednalo se o plánovanou údržbu, ale jako porucha se to projevuje rozdílným chodem válců při volnoběhu. Hugo měl problém s odcházejícími kondenzátory na 634. Vleklo se to poměrně dlouho. Na vině byla ale jen smůla na kazové koďany.

Pro ty, kdo nás chtějí následovat pár postřehů o Rumunsku:

Někteří rumuni ve vás uviděj valutové cizince a budou se vás snažit obrat. Jinak jsou úžasně pohostinní a Čechy mají rádi. Motorka je pro ně ale asi znamení, že máte peníze na rozhazování.

Rumunské silnice nejsou tak hrozné jak se říká. Jsou jen jiné, než jsme zvyklí. Někdy jedete po úžasném asfaltě, jindy skáčete po výtlucích, v kterých by se s trochou smůly dala zlomit vidlice. Jaká silnice bude není vůbec dáno tím, jaké je třídy a kolik má pruhů. Potkali jsme koně a krávy, pasoucí se dvouproudovce, nebo taky otevřený kanál tamtéž. Na hlavním tahu k hranicím několikrát úplně chyběl asfalt a kamiony a dálkové autobusy jezdily vesele po uježděném štěrku a hlíně. Jindy jsme zas jeli po silnici významu okresky, kde byl lepší asfalt, než máme u nás na dálnicích. Je tam prostě nutno držet se pravidla, že za zatáčkou může být cokoliv - kráva, stěrk, stádo prasat, kůň, slepice, hovno, konec silnice, díra do kanalizace..... a to úplně kdekoliv. Narozdíl od nás tam ale nikdo neotravuje s uzavírkami a objížďkami. Pokud se dá projet, tak se jezdí.

Rumunské benzínky jsou občas dost podezřelé. Na malých pumpách je nutno počítat s horší kvalitou benzínu a také s tím, že pumpař vám bude chtít natankovat sám a bude chtít vědět za kolik lei. Lepší je tankovat na větších spolehlivých benzínkách, nejlépe patřících mezinárodním řetězcům. Na stojanech nebývá vyznačeno oktanové číslo. Na dotaz měly všechny benzíny 95 oct., ale v reálu asi ne.