Tady je Davidovo

(osobní nástěnka)

Jawajízda 2005

Německo, Rakousko, Itálie, Slovinsko, 2.7. - 15.7. 2005

Tak už máme zas za sebou tu smutnou chvilku. Podání ruky, zatroubení klaksonu a zvuk motorů kamarádů postupně se ztrácející v dálce. Jawajízda 2005 patří minulosti.

Jako poslední pozdrav dálek stojí vedle monitoru plechovka něměckého piva, které se mnou jelo z Grada a nějakou shodou náhod zůstalo nenačaté. Načínám ho teď a vzpomínám jaká ta letošní jízda vlastně byla.

Pro mě začala v sobotu 2.7. cestou pod zamračenou oblohou a skrz pár přeháněk do Přeštic, kde byl letos sraz. Sokolovna v Přešticích jako vždy nezklamala. Po pár posledních úpravách na strojích (výměna gufera – já, svařování vejfuku – Deadman) se šlo do hospody a následně se kalilo v Bažině (Frantův improvizovaný rock klub) a v okolí sokolky. Polštářová bitva, rozpoutavší se po pár doušcích slivovice, měla i několik lehce zraněných. Pak nocleh v tělocvičně a ráno po úklidu nánosů peří z rozdrbaných polštářů to konečně začalo.

První cíl (po pomníku přeštických prasat, benzínce atp.) byla Železná ruda. Bohužel ještě než ho mohlo být dosaženo odporoučelo se Kibicovi na jeho kývačce 250 zapalování. Nějak to opravil a jelo se dál. Ne ale moc daleko. Během pauzy na oběd v Německu došlo na výměnu cívky. To taky nebylo všechno. Ten záchod, co podle lidové moudrosti padá na posranýho měl tentokrát podobu spojkového lanka rupnuvšího při pokusu o rozjezd.

Vedení skupiny po trati Regen, Pasov, Simbach se ujal Sim. Místo průvodcovského deštníku si na svou CB přidělal obrovskou českou vlajku naraženou na násadě od koštěte a aby ho nikdo určitě nepřehlédl tak kroužil prakticky celý den obloučky z jedné strany cesty na druhou. Díky tomu se večer objevilo podezření, jestli Sim není maskovaná legenda dřívějších Jawajízd – Kokodýl. Toto podezření vyvrátila absence odéru z M2T, kterého se pravý Kokouš nejspíš už nikdy nezbaví.

Na pondělí 4.7. jsme přespali nadivoko v lese kousek od Salcburku. Tento den byl ve znamení přejezdu Alp. Jelo se na dvě skupiny. První skupina jela přes Grosglokner (za 17 euro), naše druhá skupina využila pohodlí Felbertauertunelu za 8 euro.

Setkali jsme se na odpočívadle za Lienz. Ještě na předhůří Alp, během cesty do Zell am See, Marty při silniční kontrole zjistil že (cituji) je piča , protože nechal doma řidičák. Naštěstí to policajti nerozmazávali.

Ve zmíněném Zell am See byla skvělá koupačka v nádherně čistém jezeře. Pokud pojedete kolem a bude hezky, lze jen doporučit.

Noc jsme strávili v Italském předhůří Alp na exkluzivní loučce u řeky, kolem které ale každou chvíli jezdily vlaky a mimo to byl v sousedství kamenolom. Bohužel, jak se ráno ukázalo, byl v provozu. Během hledání noclehu Vlčák lehnul s Afrikou twin. Motorce se nic nestalo, ale Vlk se ošklivě praštil o stupačku a vyrobil si modřinu přes půl lýtka.

Během noci se pokazilo dosud slunečné počasí, takže jsme v úterý 5.7. vyjížděli v nemokách a sundali jsme je až odpoledne, po ubytování v kempu v Gradu.

Kibicovi opět stávkovalo zapalování. Příčinou byla fajfka frajersky otočená proti směru jízdy.

Navečer se počasí postupně umoudřilo, takže jsme se vykoupali v moři a udělali si výlet do města. V Eurosparu jsem si koupil cukr, takže jsem počínaje tímto dnem mohl konečně začít likvidovat své zásoby pudingů v prášku (jsou lehké, skladné a docela dobré, jen se nesmí doma zapomenout cukr).

Kempař se s námi vsadil že dá 20 piv (pro každého jedno, díky čemuž se ctěný čtenář konečně dozvídá kolik nás jelo), když další den ve středu 6.7. nebude slunečno. Naštěstí vyhrál. Odměnou (nebo trestem?) mu bylo, že jsme se rozhodli zůstat ještě jednu noc. Jen Vojta s Peťou ráno odjeli, protože jim 8.5 euro na osobu už příliš nabourávalo rozpočet.

Na programu přes den bylo koupání a válení se u moře (a pálení se u některých), večer se šlo do města na zmrzlinu a pizzu. Boj restauratérů o naší skupinku byl pro našince nevídaný. Číšník, jehož lokál jsme nakonec poctili svou návštěvou nám za to dal 4 lahve bílého zdarma.

Při výběru jídla jsem se držel při zemi: Pizza Capriciosa (6 euro), pivo (3,5 eura) a kafe (1 euro) + poplatek 1 euro (v italských restauracích běžná věc). Naopak Sim a Kibic se rozhodli zkusit místní jídla, takže Sim při pojídání své pizzy louskal škeble a na Kibice z talíře mrkalo několik identifikovatelných a větší počet neidentifikovatelných mořských živočichů.

Italská zmrzlina (za 1euro na kopeček) byla dobrá jako krááááva (pro neznalé slangu Jawajízdy: to znamená že byla fakt hodně dobrá (podrobnější rozbor by patrně ukázal přibližně lineární závislost mezi kvalitou popisovaného objektu a počtem á ve slově kráva)).

V čtvrtek 7.7. si to Romixx namířil na své Z500 domů a my ostatní směrem na Miramare, Terst a Slovinské hranice. Cestou jsme nabrali Vojtu a Peťu.

Zámek Miramare nikdo z nás nenavštívil, částečně kvůli ceně vstupenky, částečně z časových důvodů. Prohlédli jsem si jen park a cukrárnu kde měli již jednou zmíněnou zmrzlinu a to dokonce o 10 centů levněji. Já se ale díky své letošní velikonoční návštěvě Itálie můžu s čtenáři podělit i o zážitky z prohlídky zámku. Spodní patro je starší. Zde je zajímavá např. ložnice okopírovaná z jedné z lodí císaře Maxmiliána, nebo výstava původních plánů zámku. Horní patro je modernější. Jsou zde už např. splachovací záchody a vodovodní baterie. Celkově zámek připomíná naší Hlubokou.

Po průjezdu Terstem a přes Slovinské hranice jsme u směnárny za čárou zjistili dvě nepříjemné skutečnosti. 1. Jarda s Pájou měli prázdné zadní kolo a 2. Vlk se nedokázal postavit na nohu, kterou si narazil pár dnů před tím při pádu z motorky. Za účelem vyřešení těchto problémů jsme se opět rozdělili na dvě skupiny. Vlk byl Pšeňou odvezen do nemocnice s Pájou jakožto tlumočnicí a my ostatní jsme se (někteří skutkem, většina slovem) pustili do Jardova kola. Naštěstí všechno dobře dopadlo. Jarda vyměnil duši a po menším hledání jsme se opět setkali na parkovišti u nemocnice v Izole. Vlkova noha byla jen naražená, stačilo lýtko zchladit. Jediný problém byl s cestovním pojištěním od České Spořitelny. Operátorka Vlkovi tvrdila, že za něj ošetření nezaplatí, jelikož neplatí pojistné. Nakonec se vše vysvětlilo a pojišťovna se omluvila. Protelefonované peníze ale asi neproplatí.

Hledání noclehu se zprvu zdálo dost beznadějné. Všude samé vesnice. Nakonec Hřebík našel plácek na kterém asi místní dělávají mejdany. Bylo tam ohniště a dokonce gauč (Kibic ho použil na opření motorky).

V pátek 8.7. jsme ráno vyráželi do slunečného počasí. Brzo ale začalo velké převlékání, protože se zatáhlo. Mraky se pak honily po obloze celý den, nicméně nepršelo.

Událostí dne byla návštěva jeskyně Škocjanske jame. Je to nejrozsáhlejší podzemní kaňon na světě. Při vstupu (za 9,6 euro na osobu) jsme si mohli vybrat jestli půjdeme s průvodkyní hovořící slovinsky a německy, nebo s průvodcem mluvícím anglicky a italsky. Angličtina, kterou jsem si vybral já a pár dalších byla pro nás celkem srozumitelná až do chvíle než jsme přišli do hlavní jeskyně. Tam možná průvodce už ani nekomentoval, každopádně já jsem ho nevnímal. Pohled na podzemní údolí řeky Reky je naprosto úchvatný zážitek. To se nedá popsat slovy, to se musí vidět. Podzemní kaňon měří několik kilometrů (přístupné jsou tuším dva), na výšku něco přes sto metrů a je od roku 1986 pod ochranou UNESCO, jako jediná jeskyně v Evropě.

Večer při hledání místa na spaní měl tentokrát smůlu Hřebík. Vylít ze zatáčky, trefil nějakou tyč a lehnul. Výsledkem byla popraskaná palubka, uražený zrcátko, rozflákaný oba blinkry, odřený koleno a naražený rameno.

Další den jsme navštívili Predjamský grad. To je velice zajímavá stavba. Hrad je postaven pod převisem nad krasovým ponorem potoka Lokve. Za vstupné 1100 SIT (8 SIT je přibližně 1 CZK) jsme se podívali i do interiérů, které oživuje několik voskových figurín představujících obyvatele hradu při běžných činnostech.

Dál jsme jeli k Bohinskému jezeru přes Podbrdo a Bohinskou Bistricu. Během dne se celkem vybralo počasí a sluníčko vysušilo asfalt, takže jsme si mohli naplno užít úžasný serpentiny.

Večer jsme zakempovali v campu Danica-Bohinj v Triglavském parku, kousek od Bohinského jezera. Přímo u jezera je taky kemp, ale je výrazně dražší a spí se na kamenech v lese. Tady byla tráva, dostali jsme slevu a v ceně byly sprchy (např. v Gardu byly 3 minuty ve sprše za 30 centů) a dokonce fén. Točené pivo v hospodě v kempu stálo 380 SIT.

Dominantní událostí neděle 10.7. byla návštěva Slovinského Technického Muzea v Bistré. Ve sbírce motorek jsem našli mj. Jawu 350/634 a 638. Takže hodně z nás vlastně přijelo na exponátech. Muzeum je hodně rozlehlé. Dokonce skrz něj protéká řeka, která pohání několik mlýnů, bucharů, dmychadel atp.. Asi nejzajímavější je sbírka Titových aut. Např. auťák který dostal od Nikity Chruščova má 8 cm (!) tlustá skla a obsah motoru přes pět litrů.

Nocleh domluvil Franta s Vojtou na verandě klubovny fotbalového klubu NK Borovnica.

V pondělí jsme měli v plánu (který vznikal vždy večer předchozí den, nebo ten den ráno. Někdy i cestou) jako první návštěvu hradu Žužemberk. Tam ale probíhaly zrovna stavební úpravy a tak jsme jeli dál k místu označenému na mapě jako Baza 20. To byla za 2. sv.v. základna partyzánů, kterou němci nikdy neodhalili. Byl to vlastně stát ve státě, svobodná vesnička v okupovaném Slovinsku.

Večer osvědčení průzkumníci Franta a Vojta dohodli nocleh na trávníku před nějakým rodinným domem u Dolčianských Teplic. Večer se zatáhlo a pršelo s menšími přestávkami až skoro do poledne dalšího dne. Naštěstí byla blízko opuštěná zastřešená výdejna PB bomb, která posloužila jako převlékárna, kuchyně, jídelna, společenská místnost atp.

V úterý 12.7.,jak už jsem psal, celé dopoledne pršelo. Čekali jsme do poledne jestli nepřestane a pak jsme odjeli v dešti směrem ke klášteru Kartuziánů v Pleterje. V průvodci jsme se totiž dočetli že jsou známí výrobou pálenky a vína. Nejlepší kauf tam udělal asi Jarda. Koupil jakousi pálenku po níž měl člověk pocit, že sežral borovej les. S největší pravděpodobností to byla jalovcová.

Od kláštera část lidí jela hledat kemp do Preboldu, my ostatní jsme si dali oběd v restauraci a pak jsme jeli za nima. Když jsme kousek před Preboldem po cca 90ti km v dešti dostali od Huga SMS, že v kempu za 1800 SIT je bazém s vyhřejvanou vodou a že spíme pod střechou, tak mu samozřejmě nikdo nevěřil. Vtip byl v tom, že to byla pravda. Pokud někdy pojedete do těch míst, rozhodně se stavte v kempu Dolina (Dolenja vas 147, 3312 Prebold, Slovenia, dolina@email.si, http://dolina.s5.com). Pivo tam stálo 300 SIT a majitel byl naprosto perfektní. Spalo se ve stodole v podkroví na postelích a to za cenu spaní ve stanu.

Další noc jsme se rozhodli zůstat na stejném místě a udělat si jen vyjížďku. Při odjezdu chcípnul Hřebův Big a odmítal všechny pokusy o nastartování, tak se jelo bez něj. Byla to poškozená cívka na alternátoru. Pomohla mikropájka půjčená od majitele kempu a Hugovo šikovný moravský modelářský pazoury. Zatímco Hřeb a Hugo opravovali, my jsme si vyjeli na vyhlídku na blízkém kopci (stoupák větší než v Alpách, sjezd byl docela náročnej) a pak do motocyklového muzea ve Vransku. To rozhodně stálo za to. Tak rozsáhlá sbírka motorek a všech možnejch věcí s nima spojenejch se jen tak nevidí. Ke cti majitele slouží, že vedle Harlejů, Indiánů, Tomosů, Puchů, Zündapů, emzet atd., atd. stála i Jawa 500 OHC, i když s neoriginálním karburátorem. Pokud máte zájem o návštěvu a chtěli by jste vědět třeba otevírací dobu, tak kontakt je muzej.motociklov@siol.net (umí anglicky).

Večer se blblo v bazénu a kalilo. Mj. byla ztrestána Jardova láhev jalovcové. Musím se přiznat, že jsem na tom měl značný podíl. Mniši ale evidentně vědí jak se dělá dobrá pálenka, ráno mě ani nebolela hlava.

Ještě jsem zapomněl na další stávku Kibicova zapalování. Tentokrát to byl šlus svorky budící cívky dynama na kostru a vytlučená baterka. Pomohl kus izolačky a večer pak úprava kontaktu flexou vypůjčenou opět od majitele kempu.

Na čtvrtek 14.7. jsme naplánovali přejezd přes zbytek Slovinska a Rakousko do Moravské Nové Vsi.

Ráno jsme vstali poměrně brzo, nebývale rychle se sbalili a začali se řadit k odjezdu. Při tom Kibic zjistil že mu to zas nedobíjí. Naštěstí to byla jen skleróza. Zapomněl namontovat uhlíky.

Na čáře jsme si ozdobili motorky rakouskejma dálničníma známkama a vyrazili na highway. Rychlost si každej přizpůsobil dle svého vkusu, takže jsme se brzo roztrhali a potkávali se jen na odpočívadlech. Já a Kibic jsme nasadili poměrně ostré tempo, ale bohužel jsme se propadli na konec pelotonu když jsem blbě odbočil ve Vídni, díky čemuž jsme si dali 70km dlouhou projížďku po městě a blízkém okolí. Úplnou náhodou jsme se pak setkali s jednou skupinou na benzínce za Vídní a s ostatními pak v motorestu kousek za čárou.

Večer jsme navštívili v Moravské Nové Vsi sklípek Frantova strejdy a následně přespali na dvoře nějakého jeho známého. V noci se pak ještě kalilo, ale já byl tak utahanej že jsem usnul málem ještě před tim než jsem vlez do spacáku hned po návratu ze sklípku.

Ráno v pátek 15.7. jsme se pak rozjeli k domovům. Já jsme jel s Jardou a Pájou směrem na Jablonec až do Jičína, tam jsem se odpojil a přes Mladou Boleslav a Českou Lípu dojel domů do Lovosic. Najel jsem podle tachometru 2532 km, což není oproti loňsku a předloňsku moc, ale zas letos to byla mnohem větší pohoda.

S motorkou jsem opět kromě ztracené předstupačky z padáků (byla nalomená už z loňského Estonska) neměl žádnej problém. Jela celou cestu jak ďas. Teď odpočívá umytá a nablejskaná doma v garáži, ale určitě by se stejně jako já radši třeba i v blátě a dešti někde toulala s bandou stejně postiženejch cvoků a jejich strojů. Snad to zas za rok vyjde.