Tady je Davidovo

(osobní nástěnka)

Rumunsko

Banát a Transalpina, 30.6. - 15.7.2012

Začátek letošní motodovolené (Úmyslně nepíšu Jawajízdy, i když se akce konala v tradičním termínu. Z původní party už moc lidí nezbylo.) byl poněkud nevydařený. Podle plánu jsme měli jet ve čtyřech a Veverka s Michalem se k nám měli připojit ve čtvrtek ve Svaté Heleně. Díky různým chorobám jsme nakonec vyjeli jen ve dvou. Naštěstí se nic nejí tak horké jak se to uvaří, celkem úspěšně jsme se nakonec sešli a akce proběhla k všobecné spokojenosti

Odjezd, Kennyho svatba a sraz s Hladem

30.6. v sobotu jsem pod značně zamračenou oblohou dojel na svojí věrné Supertenere k Peterovi do Čelákovic. Peter a jeho V-Strom už čekali, takže jsme hned pokračovali do Lesné u Znojma podívat se na Kennyho svatbu. Obřad jsme nestihli, nicméně to co se odehrávalo v areálu kempu a muzea taky stálo za to. Další den jsme se flákali po okreskách směrem na Lipník nad Bečvou. Na Petera začala lézt nějaká choroba, ale je to drsňák, nemusel jsem jet sám :) Večer jsme měli sraz s mojí přítelkyní Lenkou a její partou v Oseku. Tam nás taky dohnal Hlade na svojí Jawce 639, který se naštěstí poměrně rychle vykurýroval ze střevní chřipky. Celé dva dny bylo neskutečný vedro, takže večer přišla vhod koupačka. Přespali jsme na parkovišti u jezu v Oseku.

Slovensko a Maďarsko, přejezd do Rumunska

Nevyhnutelný přejezd Slovenska a Maďarska byl letos ještě horší díky tomu že jsme se strefili do nejhorších veder z celého léta. V pondělí jsme skončili u Filakova, kde jsme přespali na louce s výhledem na nějakou továrnu. V úterý se nám podařilo dojet do Rumunska. Přes Budapešť, Arad a Timisoaru jsme dojeli kousek před Lugoj. Za den jsme najeli 535km což byl v tom příšernym vedru přes Maďarskou placku docela výkon. Večer byla koupačka v řece ve které místní koupali krávy. Nejdřív se nám to trochu eklovalo, ale vedro zvítězilo.

Banát

Ve středu 4.7. jsme si cestou prohlédli lokomotivy na náměstí v Resitě a vzhledem k vedru následovala opět koupačka. Tentokrát bez krav, ale zato se mě a Peterovi podařilo se zahrabat v písku. Dál jsme pokračovali přes Aninu, kde jsem loni čistil ucpanej blatník do Svaté Heleny. Banátské kopce nás už z dálky vítaly lesem větrných elektráren. No hnus, velebnosti ... . V Heleně jsme se pokusili najít majitele našeho loňského Jawabaráku, pana Švejdu. To se nám bohužel nepodařilo, tak jsme se ubytovali u paní Mariánky, naproti přes silnici. Večer jsme tradičně strávili v místní hospodě.

Ve čtvrtek jsme vyrazili na vejlet podél Dunaje. Tak trošku se nám to ale zvrtlo, odbočka ke zbytkům nějakého římského osídlení vedla až do Gerniku a to po hodně, ale opravdu hodně kamenitý a rozbitý cestě. Na XTZ se mi v jednom místě dokonce zapnul ventilátor na chladiči, což se mi předtím ještě nikdy nestalo. Docela jsme se zapotili. V Gerniku limonáda v hospodě a pak cesta do Moldovity a odtamtud nějak dolů. Podle místních jsme si vybrali jednu z nejhorších cest v okolí. :)

Večer v půl desáté napsali Michal s Veverkou a Bobrem, že jsou 100km od Heleny a že dojedou. Podařilo se jim to pár minut před půlnocí.

Během opravování krku řízení Hladeho devítky jsem mezi řečí zjistil že švagr paní domácí je z Lovosic, bydlí cca 300m od našich. Svět je malej.

V pátek ráno jsme si od paní domácí nechali udělat míchaná vajíčka (výborný), pak jsme vyrazili do města na nákup a do banky a následně na prohlídku zavřenýho dolu na měděnou rudu. V povrchový jámě dolu si někteří z nás zakrosili (neskutečný vedro, větrák na chladiči šel furt), Hlade běhal po okolí, svítily mu očička a u každýho kousku betonu vytvářel hypotézy k čemu to asi sloužilo.

Navečer vedro vystřídala bouřka. Naštěstí jsme v tý době byli zrovna v hospodě. Po bouřce jsme zkusili jezdit v písku ve vyschlý odkalovací nádrži. Já jsme si ustlal, Hlade a Bobr ucpali blatníky a všechny místa na který se ten "písek" dostal velice rychle orezly. Nebyl to úplně dobrej nápad.

V sobotu opět snídaně od paní domácí (člověk si musí na dovolený dopřát taky trochu pohodlí) a od devíti jsme s Peterem a Veverkou měli domluvenou projížďku na koních. Koně nám půjčil pan Švejda, ale nebyl to ten co nás loni ubytoval, byl to nějaký jeho příbuzný. Tím jsme náš letošní pobyt v Heleně zakončili. Po rozloučení jsme vyrazili po proudu Dunaje k přehradě Železná Vrata, pak kus zpět a nahoru do hor na Bailea Herculae (tzn. Herkulovy lázně). Kousek za nima jsme přenocovali ve stráni u salaše.

Pár praktických informací: Ubytování v Heleně nás stálo 200 CZK/os/noc a snídaně 50 CZK/os/den. Ubytování se domlouvá v hospodě.

Hory a Transalpina

V neděli 8.7. nákup v Kauflandu v Targu Jiu, strašný vedro a žebrající děti, a pak po silnici 67 nahoru do hor. Na prvním odpočívadle nahoře na Transalpině nás pobavila paní prodávající sýr za 150 lei/kg (cca 850 CZK). Stejný sýr se dá koupit mimo turistické oblasti v horách od bačů za krabičku cigaret. Celou tuhle jižní část silnice bohužel lemujou hotely, stánky a spousty turistů. Během dne lehce sprchlo, takže asfalt trochu klouzal. Ale jinak bylo docela příjemně pod mrakem. Přespali jsme u řeky na křižovatce se silnicí č.7 do Petrosani. Jižní část silnice 67 opravdu stojí za projetí, pěknej novej asfalt a poloninové hřebeny s úžasnejma výhledama.

V pondělí jsme se vykopali z tábořiště až někdy kolem poledne, sjeli jsme dolů do Voineasy pro benzín, pak zpátky nahoru a lesní cestou na hřeben. Na cestě byly dost nepříjemný úseky s hodně velkejma šutrama. Ze začátku jsem byl dost naštvanej, že jsem se zas nechal zatáhnout do terénu, ale postupně mě to začalo bavit. Když se dodržujou základní pravidla 1. Když nevíš, tak přidej a 2. Nekoukej tam kam nechceš jet, tak i s parníkem typu Supertenere je kamenitej výjezd docela zábava. Bohužel na nedodržení pravidla č.2 doplatil můj centrální stojan, byl uražen o šutr a dál se vez u Michala na nosiči. Nahoře po hřebeni, přesněji řečeno těsně pod nim, vedla krásná cesta s výhledy na Lacul (jezero) Vydra. Jen Veverce se místy nelíbil sklon cesty, protože se bála že se se sajdou převrátí. Na konci se cesta napojila na Transalpinu (č.67), takže jsme zas sjeli dolů po asfaltu a přenocovali na stejném místě.

V úterý jsme jeli severní část silnice 67. Ta už není tak pěkná, vede lesem, výhledy nejsou. Jelikož bylo vedro, tak jsme v jednom místě ze silnice sjeli na původní starou cestu a vykoupali se v přehradě. Později jsme zjistili že se v ní nesmí koupat, že je to nějaký zdroj pitné vody, ale už se stalo. Parkovali jsme na můstku na původní cestě, který je při běžné výšce hladiny pod vodou.

Dalším cílem výpravy byly tzv. ponorné hrady v pohoří Bihor. Takže jsme zamířili do Alba Julie a odtamtud směrem na Abrud. Večer jsme měli trochu problém s hledáním noclehu. Na jediné jakž takž vhodné místo široko daleko se na nás přišli podívat nějací ne úplně důvěryhodně vypadající místní. Dál se ale jet nechtělo. Naštěstí to dobře dopadlo, nevrátili se.

Jeskyně v pohoří Bihor

Ve středu 11.7. poněkud zamávala mojí finanční situací jedna benzínka, kde nebylo možné platit kartou, takže mi po nakoupení chleba a vody zbylo jen pár drobných. Ale v horách, kam jsme následně zamířili stejně nebylo za co utrácet. Vyjeli jsme po moc pěkný šotolinový cestě do kempu Glavoi, odkud se Michal, Veverka a Bobr vydali na prohlídku jeskyně Ponorului. Původní plán byl že se za hodinu vrátěj, půjdeme my a pak pojedem hledat spaní. Když se nevrátili ani po třetím litru místního ovocnýho piva Ciuc, tak nám začlo bejt jasný že už se nikam nepojede (mimochodem to pivo je taková limonádka, ale ve vedru moc dobrý). Na ty piva jsme se složili, nebyl jsem sám koho placení cash za benzín překvapilo. Jeskyni jsme si prohlídli až ve čtvrtek ráno, přičemž Veverka šla s námi jako průvodce znovu. Jedná se o koryto ponorné řeky, které se dá projít z jednoho údolí do druhého a příp. ještě dál. Prošli jsme a byl to famózní zážitek. Obrovské prostory vyhlodané vodou ve skále.

Z kempu jsme odjeli směrem na Padis po šotolině a rozestavěné silnici. To bylo docela zajímavé. Silnice se stavěla za provozu, takže jednu chvíli jsme jeli tuhnoucím betonem. Cestou jsme využili Simův tip a zajeli se podívat do Valeni na pěknej kostel. Měl doškovou střechu a jakoby dvojité opevnění. Je vidět že se o něj místní pečlivě starají, ale bohužel nemají peníze. Na jednu stranu je to dobře, není to turistické místo, na druhou stranu je ho škoda. Večer vyřešil mou tíživou finanční situaci bankomat v Huedinu.

Cesta domů

V pátek jsme už definitivně nastoupili zpáteční cestu k domovu. Při tankování v Satu Mare jsem zjistil alarmující spotřebu 8l a začal se mi zvedat volnoběh. Už dřív jsme musel vyndat vzducháče a čistit je za výfukem Michalova Urala, protože Tenera žrala jak protržená. Tohle bylo ale trochu moc. Nicméně nedalo se nic dělat, aspoň mi nehrozilo propálení pístu.

Při přejezdu Maďarska se začalo zatahovat, na Slovensku pršelo. Spali jsme nouzově na polní cestě, nic lepšího se nedalo najít.

V sobotu jsme pod převalujícími se mraky vyrazili přes Rožňavu k Mártymu do Podlesí. Po cestě jsme si prohlídli železniční most a tunely u obce Magnezitovce. Začala se tam za války stavět trať, ale po osvobození už nebyla dokončena, zůstaly jen dva prázdné tunely a most. Příjezd k většímu z tunelů byl díky nedorozumění poněkud hardcore, potokem.

Už potřetí se mi povolil čep šaltpáky. Zanáší se bordelem, následně se zadírá a vyšroubovává. To kluci japonský trochu nedomysleli. Ale sprej na řetěz to řeší :)

Následovalo 280km v dešti a pak srdečné přivítání u Martyho kde už evidentně nějakou dobu probíhal večírek. Peter se poněkud přiopil a Bobr Martymu nešťasnou náhodou urazil blinkr u kejvačky. Jinak přivítání expedice na Moravě proběhlo zdařile. Márty díky.

V neděli jsem po D1 a D8 dojel domů a sečet najeté kilometry. Dělá to 4224km, čemuž se mi skoro nechce věřit, ale asi to tak bude.

Výběr z mých fotek na Rajčeti