Tady je Davidovo

(osobní nástěnka)

Slovinsko

1.6.-10.6.2001

Vyráželi jsme ( tj. Já, Klára (350/639-02 chopper) a Morčák (Honda NX650 Dominator)) z Prahy v pátek 1.6. odpoledne. Už od začátku měla celá akce zpoždění, díky komplikacím při balení a nákupu zásob, takže jsme místo do Prosiměřic u Znojma dojeli jen asi 50 km před Jihlavu, kde jsme přespali v lese.

V sobotu jsme pokračovali do Jihlavy, kde se doplnily zásoby jídla a vyložily zbytečnosti a odtud do Prosiměřic, na jednu cestovatelskou akci, kde chtěl Morčák získat nějaké rozumy a zkušenosti na svou letní cestu. To už jsme měli proti plánu zpoždění 24 hodin. Počasí už od začátku nic moc, zima, občas sprchlo.

Na neděli jsme přespali u stohu, kousek od vesnice, kde se k nám ráno připojil čtvrtý člen výpravy Pavel (Honda NX650 Dominator). Původně jsme ho očekávali už večer, ale bohužel musel díky dešti přespat kdesi u Brna a dorazil až ráno. Takže jsme konečně byli kompletní a mohli vyrazit přes Znojmo do Rakouska, směr Graz a Slovinsko. Původní ideu, přejet Rakousko za den, nám překazilo počasí, takže jsme museli přespat asi tak v polovině cesty za keři u silnice v horách. Najít místo na spaní v Rakousku je obecně problém, jelikož většina lesních cest je vybavena závorou a zákazem vjezdu.

V pondělí ráno jsme pokračovali přes průsmyk Freistritz Sattel na Graz, kde začal všem už citelně docházet benzín a tudíž bylo nutno dotankovat, chca-nechca za šilinky (v přepočtu asi 35 Kč/litr). Jenže problém, Rakušáci měli státní svátek, nebylo kde vyměnit prachy. Naštěstí se Klára a Morčák docela vyznali a po chvíli objevili otevřenou směnárnu na nádraží. Všichni jsme si cákli asi 4l do nádrží a vyrazili směrem na hraniční přechod u Radlpasu, přes který jsme se konečně ve večerních hodinách dostali do Slovinska.

Doplnili jsme už opět prázdné nádrže levnějším benzínem ( asi 30 Kč/litr) a vyrazili do kopců Pohorje hledat nocleh. To byl taky první kontakt s Goznými cestami. Celkem se po nich dalo jezdit i na silničních gumách (Barumku "pro méně udržované cesty" jsem nakonec dovezl na nosiči až domů), ale chce to hodně pozornosti a nelekat se plavání motorky.

V úterý jsme si vyjeli na Roglu (1517 m.n.m), kde jsme se rozhodli vyfotit motorky v závějích sněhu. Zajet do závěje bylo celkem jednoduchý, motorka stála i bez stojánku, ale problém nastal při výjezdu. Sedlo to na doutníky jako na lyže a zadní kolo se točilo ve vzduchu. Nakonec jsme museli Panelajdu vzít do teplejch a ze závěje vynýs. Ostatní vyjeli celkem bez problémů.

Dál jsme jeli do Slovenské Bistrice vyměnit prachy a nakoupit chleba. Stali jsme se tam terčem reportérky nějakého místního plátku, ale naštěstí, když si udělala fotku a dostala itinerář tak dala pokoj.

Kousek za Slov. Bystricí jsem si prohlédli zříceninu kláštera a potom následoval opět každodenní rituál hledání místa na spaní, který se většinou vždy protáhl až do pozdních nočních (či brzkých ranních) hodin. Během dne se začalo lehce zlepšovat počasí, místy už i dost pražilo sluníčko.

Z úterka na středu jsme nakonec přespali v údolí, které mělo jednu zajímavou vlastnost, na jeho dně nebyl potok, dokonce ani žádné jezírko, nebo aspoň louže, jenom suchá jáma. Takže jsme se museli uskrovnit se zásobami vody, které se porůznu našly v zavazadlech. Dalo to cca 4l, což by bylo dost pro 4 normální lidi, ne tak pro tři lidi a Morčáka. Ten totiž celou cestu fungoval jako průtokový ohřívač, jeho denní spotřeba vody podle mého odhadu dosahovala asi tak 10l (čemuž taky odpovídala frekvence zastávek).

Celý následující den jsme strávili hledáním vody na umytí, jelikož začalo opravdu fest pražit sluníčko. Je ovšem potřeba upřesnit pojem "hledání vody na mytí". To vypadalo tak, že jsme celý den jeli po dané trase, kdykoliv jsme zahlídli nějakou vodu (což bylo vlastně jenom jednou), tak jsme ji uznali za ne dost čitou a jeli jsme dál. Večer potom začalo dost pršet, čímž bylo hledání vody na mytí oficiálně zakončeno.

V dešti jsme večer našli další zajímavé místo na spaní. Ve čtvrtek ráno jsme se totiž dozvěděli, že na plácek, kde spíme chodí lesníci pravidelně každý večer krmit medvědy. Lesák, který nám to ráno oznámil z toho byl docela vysmátej. Ani ho nezajímalo, že mu táboříme i s motorkama v lese, hlavně že nám mohl říct to o tom medvědovi a zasmát se našim reakcím. Další připomenutí přítomnosti medvědů nás čekalo potom během dne, když jsme na cestě našli docela velké medvědí stopy.

Celý čtvrtek se celkem vydařilo počasí, hory se nám ukazovaly v celé své kráse, takže docela podařený den. Bohužel neskončil tak jak začal. Pozdě odpoledne, když jsme projížděli přes vyschlé solné jezero, poslala kaluž bláta k zemi Klářinu motorku a to tak rychle, že Klára ani nebyla schopna popsat, jak k tomu došlo. Naštěstí jenom ohnutý padák, takže jsme to trochu srovnali, aby se neopíral o koleno vejfuku a jelo se dál. Večer, když jsme hledali místo na spaní, si vybralo vyčerpání a únava další daň. Opět Klára a její chopper, tentokrát brždění přední brzdou na štěrku. Jezdkyně předvedla elegantní přistání na všechny čtyři, motorka padla pro změnu na druhý padák. Tentokrát se ani neohnul. Aby to nevypadalo, že padala jenom Klára, tak do výčtu nedobrovolně ležících motorek patří ještě Pavlovo středeční odšlápnutí do prázdna a položení motorky na trávu, bez následků, a pád mojí motorky ze stojanu, ještě v Rakousku, vedoucí k ulomení spínače přední brzdy o padací rám Klářina stroje.

V pátek dopoledne jsme si prohlédli Predjamsky Grad, což je hrad, postavený pod skalním převisem a potom jsme zamířili směrem k Bohinskému jezeru, kam jsme bohužel nedojeli, jelikož Morčák s Klárou se rozhodli pro teréní vložku. Hlavním důvodem ovšem bylo to, že prohlásili cestu za průjezdnou ačkoliv já jsem jí prošel a zjistil jsem, že končí v lese a pak už nechtěli ztratit tvář, takže to museli projet. (Domino je na to dělaný, ale toho čopříka mi bylo fakt líto). Výsledek byl ten, že Já s Pavlem jsme 4 hodiny čekali na nádraží v Podbrdu, než ty dva experti seženou někde v horách benzín, kterej jim samozřejmě došel, a dorazej. Místo na spaní jsme pak hledali do čtyřech hodin ráno (!).

V sobotu jsme se s Pavlem od zbytku expedice odpojili, jelikož jsme potřebovali oba kvůli práci dorazit domů v neděli, jak bylo původně naplánováno, a vyrazili  kolem Bohinského a Bladského jezera přes hranice napříč Rakouskem směrem k domovu. Bohužel, jediná mapa, kterou jsme měli, byla mapa Evropy, na které byly jenom dálnice a hlavní silnice, tudíž, každý průjezd městem bylo menší dobrodružství. Chvíli jsme museli jet podél dálnice po okreskách, jelikož jsme nechtěli kupovat známku, což byla úplná pohroma.

Původní plán byl, že dojedeme do Čech, vycházelo to asi na půlnoc, Pavel pojede domů a já někde u Znojma přespim a dojedu v neděli. Bohužel, nevyšel. Asi tak 50 km před Sankt Polten nás zastihla tma a mlha. To by ještě šlo, ale když začlo i dost nepříjemě pršet, tak už jsme to vzdali a po chvíli hledání jsme přespali na nějaké polňačče, asi 50m od hlavní silnice.

V neděli ráno jsme za deště sbalili mokrý stan, s tím, že se to usuší doma a v poledne jsme už přejížděli hranice u Znojma. Na první pumpě v Čechách jsme naplnili nádrže a žaludky a vyrazili každý svou cestou k domovu. Do Lovosic jsem dorazil, i se zastávkou v Praze, asi tak v 18:00.

Počítadlo na tachometru se dvakrát přetočilo a ukázalo 275, takže celkem 2275 km, z čehož 950 km během posledních dvou dnů.

Zbytek bandy, tj. Klára a Morčák, dorazili, podle nejnovějších zpráv, v úterý. Zvládli prý i plánovaný vejlet do Itálie.