únor 2016
Rozhodnutí letět do Thajska bylo zaviněno silvestrovským Rituálem splněných přání. Lenka si dala Thajsko na svou jantru (vision board) a mě tak nějak přišlo že to neni úplně blbej nápad. Letěli jsme tam na kurz Denisy a Richarda s názvem Hojnost.
Zařídit cestu do Thajska s ani ne měsíčnim předstihem neni úplně jednoduché. Ubytování v místě kurzu už na nás zbylo jen v dražší variantě s koupelnou s teplou vodou na pokoji a museli jsme letět s Aeroflotem přes Moskvu, protože jiné letenky už byly příliš drahé. Ta teplá voda se nám ale nakonec vyplatila, protože Lenka měla zdravotní problémy a potřebovala teplou sprchu a cesta s Aeroflotem byla naprosto bez problémů.
Na cestu tam se k nám přidala Zuzka a v Bangkoku na letišti čekala Helča, takže jsme nakonec cestovali ve čtyřech. V Bangkoku jsme jeli z letiště taxikem na Khao San Rd.. Taxikář nás samozřejmě natáhnul. Lepší je jet hromadnou dopravou a nebo se nebát smlouvat. Po kratším hledání jsme našli ubytování v guesthousu Sam Sen Sam. Příjemnej hotýlek, doporučuju.
Zůstali jsme dva dny, během kterých jsme navštívili Grand Palace, Wat Pho (ležící Buddha) a Golden Mountain. Pak jsme si domluvili na ráno odvoz se společností Lomprayah na ostrov Koh Phangan, kde se měl konat kurz. To vedlo k jednomu z nejsilnějších zážitků celé cesty. Cesta Speed Catamaranem z Chumphonu na Phangan byla peklo, poprvé v životě jsem měl mořskou nemoc. Nebyl jsem sám, na palubě zvraceli skoro všichni kromě posádky. Ti rozdávali igelitové pytlíky a odnášeli plné. Na Phanganu jsme se v přístavu od Richarda dozvěděli, že to byla poslední loď která projela. Bylo tak rozbouřené moře, že byl zákaz plavby trajektů. Helča tomu utekla, ta to vzala letecky.
Na ostrově jsme bydleli v Bounty Resortu. Krásné místo s příjemnym personálem a malou soukromou pláží. V době kdy nebyl program kurzu jsme se váleli na pláži, nebo jezdili na skůtru po ostrově. Bohužel nás tady potkala další, tentokrát poněkud vážnější, nepříjemnost. Lenka byla od silvestra těhotná a tady začala krvácet. Jestli to způsobila ta mořská nemoc, nebo let, nebo něco jiného se už nedozvíme. Navštívili jsme místní nemocnici, kde jí doktor mj. zakázal jezdit na motorce, takže poslední vejlet na Bottle beach už jsem jel sám a Lenka ležela na pláži u resortu. Jak to dopadlo je už jinej příběh, ale prozradim že nejdřív špatně a pak dobře. Doktor doma potvrdil potrat, ale během pár dnů zas otěhotněla a Matouškovi bude za dva dny 5 měsíců (psáno 16.5.2017).
Lenčin zdravotní stav nás přinutil odložit odjezd z Phanganu a zjednodušit další plány, takže jsme jeli tentokrát klasickym velkym trajektem a nočním busem zpět do Bangkoku. Tam jsme společně s Iljou a Marcelou navštívili Amulet trade, China town, pár restaurací a chrámů a povozili se lodní hromadnou dopravou. Ubytovali jsme se zas v Sam Sen Sam guesthousu a další den už sami (Ilja a Marcela letěli večer domů) vyrazili s místní cestovkou do Ayuthayi. Další den pak Tuk-tukem a hromadnou dopravou na letiště a domů.
Tip na přespání na letišti Šeremetěvo - jsou tam takové skleníky, které jsou určené pro spaní na zemi. Na podlaze je koberec a je tam celkem klid.
Záměrně nepíšu o náplni kurzu, kvůli kterému jsme do Thajska letěli a to proto že tenhle článek je v sekci cestování. Musel bych zavést sekci osobní rozvoj. Možná to časem udělám.
Narozdíl od dřívějších článků v této sekci nejdu moc do podrobností. To je dáno hlavně tím že to píšu s víc jak ročním odstupem a moje paměť už není co bývala. O to víc je tu fotek.
I přes to co nás potkalo se mi v Thajsku líbilo a rád bych se tam ještě někdy podíval. Na samotný Koh Phangan podle mě přesně sedí to co se o něm říká, že je to ostrov kde Bob Marley ještě žije. David Deida má takovou teorii, že i země a místa mají sexuální podstatu, on říká esenci. Třeba taková Havaj je žena, život tam jen plyne bez zaměření na cíl. Naproti tomu třeba New York je muž. Tam se pracuje, všichni někam spěchaj a málokdo si jen tak užívá života. Koh Phangan na mne působil podle této teorie hodně žensky a zbytek jihu Thajska na tom bude asi podobně.