Tady je Davidovo

(osobní nástěnka)

Fixírka

aneb jak ušetřit peníze za stříkací pistoli

Za dlouhého zimního večera na chalupě jsem se probíral starými ročníky Světa motorů, když tu mé pátrající oko zaujal lákavý nadpis: "Stříkací pistole z vysavače". Pod tímto nadpisem se skrýval krátký odstavec popisující výrobu fixírky, využívající jako zdroj tlaku dmychadlo vysavače. V dílně jsem už delší dobu používal klasickou fixírku, kde jako zdroj tlaku sloužily moje plíce. Toto primitivní zařízení má několik výhod. Hlavními z nich jsou jednoduchost, skoro bych řekl až maximální, a při dostatečném tlaku a množství vzduchu velice jemné rozprášení barvy. Nevýhody bohužel také jsou. Člověk si často na nový lak naplive a hrozně z toho bolí huba. To vede k tomu že obzvlášť při lakování větších ploch nejde dosáhnout pro křeče mimických svalů slití barvy. Tyto nevýhody dokáže zmíněný vysavač lehce odstranit. Jen je potřeba vyřešit filtrování vzduchu a pár podobných menších problémů. Vše jsem vyřešil, zařízení vyzkoušel a výsledek je vynikající. Takže - jak na to:

Nejprve zdroj vzduchu. Každý vysavač je jiný. Popíšu jak jsem upravil ten svůj. Ve skříni v dílně jsem vyhrabal velký starý lux Eta v plechové skříni s dmychadlem v ose skříně, což byl ideální základ. Odmontoval jsem všechny plastové zbytečnosti (vypínač, madlo a různé ozdoby) a díry po nich jsem zavařil (kvůli utěsnění). Otvor v čele skříně na sací straně jsem zvětšil a překryl 5mm molitanem jakožto hrubým filtrem. Jemnou filtraci zajišťuje pečlivě vypraný původní textilní pytlík na prach. Vykutal jsem dmychadlo s motorem, opravil komutátor, promazal ložiska a vše jsem pečlivě vyčistil od prachu. Druhé čelo skříně má rovněž nástavec na připojení hadice, takže jsem na něm nemusel nic měnit. Na horní straně skříně za dmychadlem jsem nechal několik otvorů, které původně sloužily jako výstup vzduchu chladícího motor. Důvody je jednoduchý. Proud vzduchu fixírkou je potřeba občas zastavit. To by se dalo řešit vypínáním motoru, ale to by znamenalo pozvolný pokles/nárůst tlaku spojený s rizikem tvorby kapek. Mimoto by to neřešilo problém chlazení motoru. Takže jsem zvolil nepřerušovaný běh motoru, přičemž přerušení dodávky vzduchu do fixírky se řeší odkrýváním zmíněných otvorů (vzduch odchází cestou nejmenšího odporu), přičemž se zároveň umožní volné proudění přes motor. K zakrývání otvorů slouží kus plechu s nalepenou pěnovou gumou, přichycený ke skříni vysavače pantem. Jeho pohyb ovládám pomocí vyřazeného bowdenu a jednoduchého pedálu. Vzduch proudící značnou rychlostí zpod této klapky ale vířil prach v dílně, což je při lakování značně nepříjemné. Proto jsem celou klapku zakryl plechovým "domečkem" a vzduch odvedl textilním rukávem mimo dílnu.

Výroba samotné fixírky byla oproti úpravě vysavače triviální záležitost. Její konstrukci vyčerpávajícím způsobem popisuje první obrázek (klikněte si na něj pro zvětšení). Při výrobě je důležité dbát, aby se osy obou trubiček protínaly a nezapomenout na odvzdušňovací otvor nádobky. Výškové nastavení trubiček vůči sobě je potřeba vyzkoušet. Orientačně by měla trubička s barvou zasahovat asi tak do 1/5 vnitřního průměru trubičky vzduchu. Vzdálenost osy trubičky s barvou od čela vzduchové je v mém provedení asi 4 mm. Průměry trubiček se dá ovlivňovat velikost úhlu rozstřiku a jemnost rozprášení. Já používám momentálně 4 a 1,5 mm, přičemž původní vzduchová tryska má 6 mm a 4 mm trubička je do ní vložená tak že se v případě potřeby dá vyndat. Jako nádobka na barvu slouží sklenička od přesnídávky.

Při práci je potřeba barvu dostatečně naředit, radši více než málo. Při příliš husté barvě fixírka nefunguje, protože podtlak nestačí k jejímu nasátí a i když stačí, tak se barva špatně slévá a stéká. Lepší je víc ředit a nástřik několikrát opakovat. Pokud je přece jen potřeba stříkat hustší barvu (např. Tlumex atp.), dalo by se to řešit zavedením tlaku do nádobky s barvou. Já jsem tuto možnost ale nezkoušel. Předpokládám, že to bude na úkor jemnosti rozstřiku.

pozn.: Doplněno dodatečně - Zkusil jsem to a nefungovalo to. Spíš to cákalo, než rozprašovalo. Asi by to šlo, ale chtělo by to si s tím víc pohrát.

Při prohrabávání se krámy na půdě chalupy mojí přítulkyně jsem narazil na dvě podobná průmyslově vyráběná zařízení, jejichž náčrtky jsou na obrázcích. Obě to už vlastně nejsou fixírky, protože se nepoužívá nasávání barvy pomocí vývěvového efektu, ale barva je vytlačována přetlakem v nádobce. Neměl jsem bohužel možnost zařízení vyzkoušet a u jednoho z nich by to ani nešlo, protože vysavače s takovou hadicí už se delší dobu nedělají. Jsou to ale věci nadmíru zajímavé a proto tyto obrázky k článku pro inspiraci připojuji. Ovládání přísunu barvy bylo patrně řešeno ucpáváním příslušných otvorů (na hřbetě trubice a na nálitku na boku) prstem, čímž vznikal přetlak v nádobce s barvou.

pozn.: Nedávno jsem zjistil že to jsou malířské stříkací pistole. Používalo se to na stříkání barvy na zdi.

Reakce z Jawamanie:

Kdysi jsem dělal něco podobného (jako vzor mi sloužil starý sborník :Udělej urob si sám:). jako zdroj vzduchu jsem použil kompík ze staré ledničky, hodil ho do krabice, udělal jsem jednoduchej odlučovač oleje a vzduch jsem vedl gumovou hadičkou k jednoduché pistoli. Tu jsem udělal ze dřeva i s rukojetí. Použil jsem měděné trubičky a trubičky z propisek. Jako spoušť fungoval otvor v trubičce přívodu vzduchu (když si prstem přikryl otvor, vzduch putoval k trysce). Jako zásoba pro barvu byla sklenička od tatarky. Stříkalo to pěkně a nejednu motorku jsem s ní nalakoval. Dokonce tato věc stvořila kabát i pro mýho prvního Trabanta. [ED 250] (11.2.2004)

FIXÍRKA - díl II.

Po pár dnech od vystavení článku na internetu se mi sešlo několik reakcí, jak kladných, tak záporných. Doma nesedávám s rukama v klíně u televize, takže mám i pár nových vlastních poznatků. Proto jsem se rozhodl pro toto pokračování. Předně jsem zjistil, že je potřeba jedno důležité upozornění. Fixírka na vysavači rozhodně není plnohodnotná náhrada za stříkací pistoli. Je to celkem jasné, ale našli se někteří, kteří tento článek pochopili tak, že tvrdím opak. Dají se s ní dosáhnout celkem dobré výsledky, ale jen v některých případech a s velkou dávkou šikovnosti a trpělivosti. Dává poměrně dobře rozprášenou barvu, ale v malém množství a v relativně úzkém kuželu. Dobrých, až by se dalo možná i říct velmi dobrých, výsledků se dá dosáhnout se syntetickou, nebo olejovou barvou. Ta zasychá natolik pomalu, že i na větších plochách se při zmíněném pomalém dodávání barvy nevytvoří tzv. "pomerančová kůra". Bohužel, u těchto barev je zas problém s "trefením se" do správného množství, aby se barva slila, ale aby nezačala stékat. Další problém je nutnost kvalitního bezprašného prostředí. Při použití dostatečně výkonného kompresoru nastává výrazně odlišná situace. Pak je možno osadit přístroj poměrně malou vzduchovou tryskou, čímž se dosáhne vyšší rychlosti proudění a všech s tím spojených výhod. V tomto případě obyčejná fixírka nechává daleko za sebou vibrační (elektromagnetické) pistole a podle mého názoru se co se týče kvality nástřiku dostává na úroveň low-endových nízkotlakých stříkacích pistolí. Samozřejmě, něco jiného je uživatelský komfort. Fixírka vyžaduje mnohem víc trpělivosti a šikovnosti. Při troše snahy by se dal vyrobit i přístroj s regulací množství barvy, pistolovou rukojetí atp.. Má to ale smysl?

Já jsem svoje vybavení "upgradoval" použitím kompresoru, který původně sloužil pro foukání kol u auta. Jako koncovka u něho byla rukojeť s ventilem a něčím co by se dalo nazvat pistolovou spouští. V kombinaci s fixírkou v konfiguraci: 6 mm trubička na vzduch, zužující se do 2 mm trysky a 1,5 mm trubička na barvu to dává použitelný výsledek i při stříkání akrylkombinací ředěnou nitrem. Pojistný ventil na kompresoru mám nastaven na přibližně 4,5 až 5 atmosfér.